Byl jsem kung fu master

Na základce jsem chtěl být kung fu masterem. Věděl jsem úplně přesně, co to obnáší. Říkal mi to kámoš Dan.

V kině jsme si nenechali ujít jedinej kung fu film. Lístky tenkrát stály do předních řad šest korun, do zadních osm. Vždycky jsme si koupili lístky za šest do osmý řady a když bylo volno, přelezli jsme do devátý, která už byla za osm. Takoví jsme byli koumáci.

Když dávali Kouzelný cop, toužil jsem mít dlouhý vlasy. Ale jelikož jsem dlouhý vlasy neměl, frajeřil jsem ve škole tak, že jsem si u temene hlavy držel jeden konec šňůrky na klíče a kroužil trupem stejně jako hrdina ve filmu. Klíče se pěkně roztočily a nikdo se neodvážil přiblížit. Byl jsem kung fu master.

Když jsem zhlédnul Mstitele s píšťalou, vyndal jsem ze skříně nenáviděnou zobcovou flétnu, jejíž výuka v Lidušce mě tááák nebavila. Teď jsem byl ale kung fu master, takže jsem doma zahrál pár tajemných tónů na nenáviděnou flétnu a přesně "mířeným" úderem do peřiňáku jsem si narazil zápěstí. Ale co, byl jsem přece kung fu master.

Jediná zbraň, kterou jsem měl po ruce a která se dala považovat za "stylovou", byla hokejka, se kterou jsem šermoval nad hlavou a občas něco rozbil. Bral jsem si ji i do lesa, kde jsem trénoval na stromech, které představovaly nepřátele. Nakonec jsem hokejku zlomil. Je to k nevíře, ale bylo to při hokeji.

S Danem jsme chodili i na koupák. Kde se dalo dobře napodobovat údery a padalo se do vody, takže do měkkýho. Nejvíc nás bavilo předvádění zpomalených záběrů.

V jednom filmu, už ani nevím v jakým, jsme okoukali trénování podmetů. To spočívalo v tom, že Dan držel v ruce prkno a před barákem na hřišti vydával povely Podmet a Nadmet. Při Podmetu jsem musel vyskočit, aby mě Dan nezasáhl, protože prknem mířil na nohy a "podmetl" mě. Při Nadmetu jsem se musel naopak skrčit k zemi, protože úder prknem mířil na hlavu. Takhle jsme spolu trénovali. Střídavě jsem se krčil a vyskakoval a krčil a vyskakoval, podle toho, jak Dan střídal povely Podmet, Nadmet, Podmet, Nadmet.

Bral jsem to jako rutinu. Proto mě ani nenapadlo, že by Dan mohl říct povel Nadmet dvakrát za sebou.

Při druhém Nadmetu jsem totiž očekával Podmet, takže jsem vyskočil do výšky a Dan mě přetáhnul prknem po hlavě.

Ve svém úsilí jsem ale nepřestal. Byl jsem tenkrát totiž kung fu master.

Film Úder otevřenou dlaní jsem viděl několikrát a vždycky, když jsem byl u Dana na zahradě (já, panelákový dítě), jsem chtěl, aby mi natočil vodu do kýblů a já s nima chodil po zahradě a dupal nohou do kamenných kostek. Hrdina totiž v tomto filmu v jedné scéně nese vědra s vodou a vzteky dupne na mramorový kámen pod sebou, který tou silou praskne.

Mniši Šaolinu museli projít 35 komnatami, já měl jen jednu. Svůj pokoj. To byl můj Šaolin. Kolem pyžama jsem si uvazoval pásek a pravidelně kontroloval, jak se mi zase rozšířila ramena. Byl jsem kung fu master.

Jednou jsme s Danem seděli na koupáku a bavili se na téma nindžové. Dan povídá:
"Správnej nindža vyskočí sedm metrů vysoko."
Dan čekal, že mě ohromí, ale já jsem kontroval vymyšlenou odpovědí:
"Nene, devět!"
Dan na mě vytřeštil oči, kde jsem k takovým znalostem přišel.

Tvářili jsme se strašně vážně, protože správnej nindža se nikdy nesměje.

Jednou jsem Dana viděl o přestávce, jak si dává do pusy ňáký bílý kuličky. Pochvíli jsem zjistil, že měl v kapse kousek polystyrenu (ulomil ho z nástěnky), ze kterého odlupoval kuličku po kuličce a polykal je.  Ptal jsem se, proč to dělá. Odpověděl mi, že správnej nindža jí polystyren, protože pak může chodit po vodě. Jestli Dan pak uměl chodit po vodě, jsem nezjistil, protože ve škole asi dva týdny chyběl. A pak už jsem se ho na to neptal.

Nejlepším filmem byl jednoznačně Zrada a pomsta. Pro mne měl dvojitý přínos. Kromě výuky kung fu byl i jazykovou příručkou. Naučil jsem se v něm, že v čínštině slovo ŠUŠU znamená STRÝČEK. Šlo o scénu, kdy někde v čínských horách nad mrtvým mužem hystericky brečel malý chlapec a křičel ŠŮŮŮŮŮŠŮŮŮŮŮ. A v titulkách se objevilo STRÝČKU! Pak zařval ještě hysteričtěji ŠŮŮŮŮŮŮŮŮŮŮŮŮŠŮŮŮŮŮŮŮŮŮŮŮ! A v titulkách se znovu objevilo STRÝČKU! Pamatuju si to dodnes. A vždycky mi to připomene malá Sofie, která pokaždé, když chce sušenku, křičí šůůůůšůůůů.

Vypadá to, že z ní bude taky kung fu master. Strašně jí totiž chutnaj ty rýžový chlebíčky, kterým já říkám polystyren.